dokumentační video zde // documentary video here
English version bellow
Audiovizuální
procházkau jsem vytvořila přímo pro budovu Veletržního paláce
v Praze. Fungovala během měsíce a půl v rámci výstavy
Diplomantů AVU 2013. Návštěvník si ve stánku u vchodu půjčil
přehrávač se sluchátky a skrze instrukce a poetické texty byl
veden budovou galerie. Jeho pohled se nezaměřoval na vystavená
díla ale naopak na situace, které jeho zájmu obvykle unikají.
Audiovizuální průvodce tvořil jakousi neviditelné mezipatro.
Divák který si zapůjčil sluchátka se díky nim stal performerem,
bez něho tedy instalace byla skrytá uvnitř přehrávačů a
jednotlivé její části působyly jako náhodně pohozené
předměty bez jasného významu. I když byl divák směrován přes
audionahrávku, která měla přesnou posloupnost, nemusela být
skončena vrácením přehrávače a sluchátek. Poslední pohled ke
kterému ho navedla směřoval ven na ulici a cukrárnu „U
Veletrhů“ kde pak celá procházka mohla pokračovat. Hra měla
tedy potenciál stát se skrze zúčastně né nekonečnou. Instalace
uvnitř galerie byla vlastně výzvou, hozeným míčem. Cestou
kterou zde divák procházel se setkával s různými druhy pohledů.
Jeho role se měnila od sledovaného k sledujícímu, od letmého
pohledu ke zkoumavému pozorování. Ve všech případech byl směr
nebo způsob dívání veden audionahrávkou pořízenou přímo v
budově Veletržního paláce. Audiovizuální průvodce umožňoval
divákovi nahlédnout do míst, která jsou pro něj obyčejně tabu
nebo nezajímavá – dotýkat se věcí, běhat a navazovat kontakt
s kustody. To, že míjí ostatní vystavená díla bez povšimnutí,
bylo další z nepřístojností, které se dopouštěl. Právě
díky tomu, že prostor galerie je primárně určen k pozorování,
je zde příležitost k objevování různých druhů vidění.
Pohled se vykloubí z obvyklého úhlu a zaměří pozornost
nečekaným směrem. Přitom nejde o náhodu, toto ohnutí vidění,
je vedeno naprosto vědomě a míří k jasnému cíli, vytvářet
případy, které pohled téměř zhmotňují, popisují vztah
pozorujícího ke sledovanému a naopak. Formálně by cesta galerií
mohla být považována za jakési ,,derivé“ – přetváření
běžných situací na poetické události, jak ji de noval Guy
Debord v manifestu situacionistické internacionály. V některých
ohledech sice situacionistické procházky městem připomíná, ale
v zásadním momentě se od nich liší. Nejde zde totiž o nahodilé
bloumání v němž je nacházení poetických událostí podporováno
jen drobnými změnami, přepisy názvů ulic nebo manipulací s
jízdním řádem. Při procházení galerií se sluchátky na uších
byl divák veden přesně, v podstatě mu nebyla umožněna jiná
cesta. Má hra se mohla stát oním ,,derivé“ teprve v okamžiku,
kdy se skrze divákův pohled přenesla do cukrárny U Veletrhů. Zde
už opravdu vše záleželo jen na něm samotném a jeho schopnosti
stát se všímavým pozorovatelem.
I
created audioguide wander especially
for National Gallery in Prague. It was presented for one month
during exhibition of diploma works from students from Academy of Fine
Arts. Visitors could borrow audioplayer and headphones in spetial
booth and were lead through gallery by instructions and poetic texts.
Their sight wasn't focused on exhibited artworks but on situations
which are usually passed by without attention. Audioguide created
kind of invisible interlayer. Visitor who borrowed headphones
became a performer – without listening to recording and without
acting according to it the rest of installation (video loop, yellow
ball etc.) could be percieved only like randomly placed objects
without meaning. Although visitor was directed by audio recording
which was linear and finite the whole event was meant to continue
also after returning audioguide with headphones. The last situation
described in recording was about view leading from gallery to
sweetshop located opposite to National Gallery where performance
could continue. This artistic game had an infinite potential because
audioguide presented inside gallery was only kind of challenge to
change common way of percieving situations. During the wandering
through gallery visitors were confronted with various kinds of seeing
and observing. Their role was smoothly shifting from person who is
observing to observer, from momentary sight to inspective observing.
In all cases was direction or way of observing ruled by
audiorecording which was created with binaural microphones right in
the National Gallery. Audioguide led visitors to places which are
usually unaccesible, taboo or simply uninteresting. They could touch
thing, run around, or start to chit-chat with custodians. The fact
that paricipants who were acting according audioguide were passing by
exhibited artworks was also intended impropriety. The space of
gallery is primary intended for observing so due to this simple fact
it is also opportunity for exploring different kind of sights,
observings and explorations. Our common perception is bended and led
to unpredictable directions. Nevertheless this situation is not
accidental – bending of perception is consciously directed to clear
intention: to create event where observing is almost touchable and to
describe a relation between observer and observing and vice versa.
Wandering through gallery could formally be described as a kind of
„dérive“ - i.e. recreating common situations into poetic events
as it was described by Guy Debrod in
Situationist International manifesto.
In certain aspects my artwork can remind these situationist wandering
but it differs in cruical point. It is not about random flane which
is flavoured by poetic acts like changing names of streets or
manipulating with traffic orders. In my artwork a visitor is guided
exactly. My artistic game could become „dérive“ in the moment
when it was moved into sweetshop. There it was really only about
visitor and about his or her to become sensitive observer.
dokumentační video zde // documentary video here
 |
| Přidat popisek |